Z historie obce Bořenovice do roku 1989
Území v okolí Bořenovic bylo spolu s celým dnešním Holešovskem osídleno ve všech údobích předhistorického vývoje společnosti v této úrodné části Moravy, jíž procházela starodávná a obchodně důležitá Jantarová stezka spojující severní a jižní Evropu. Dokladem života a práce pravěkého obyvatelstva, které mělo své domovy na místě dnešních Bořenovic a v jejich těsné blízkosti, jsou archeologické nálezy v Městském muzeu v Holešově. Mezi ně patří např. výrobní nástroje a výrobky, jež v trati Dolní hony nalezl v roce 1956 Josef Přívara z Bořenovic (pazourkové křesadlo, škrabadlo, kamenný sekeromlat a některé další předměty z kamenné doby), či bronzová jehlice o délce 29 cm objevená v roce 1963 při práci na poli v trati Vrchní hony Františkem Grygerou, tehdy žákem 7. C základní školy v Holešově. Tato jehlice má jistě souvislost s bronzovým pokladem z Tučap.
První písemná zmínka o Bořenovicích je z roku 1373, kdy Jan z Dobrotic prodal vesnici Matoušovi ze Šternberka, jehož potomci ji ovládali jako majitelé až do roku 1448. Bořenovice jsou tedy uvedeny v historických pramenech poprvé značně později než jiné vsi na Holešovsku (např. Žopy a Přílepy již roku 1272). V době, kdy se vyskytlo jejich jméno v právním písemném materiálu, byl již nedaleký Holešov sto let městem. Během další doby se vystřídali jako držitelé Bořenovic a okolních vsí četní majitelé, kteří všichni měli jedno společné: vytěžit ze svého majetku co nejvíce. Aby toho dosáhli, žádali vysoké poplatky od obyvatel do krajnosti, jež se někdy stávala neúnosnou, ať šlo o roboty, peněžní poplatky, dávky v zemědělských plodinách a podobně.
Mezi ony správce Bořenovic patřili postupně Matouš ze Šternberka (r. 1373), Zdeněk ze Šternberka a z Lukova, Aleš ze Šternberka a ze Světlova (r. 1381), Mikeška z Bořenovic (r. 1405) a Lacek ze Šternberka, který r. 1448 daroval Bořenovice Mikuláši Rožmberkovi z Bukovic. Tak se zde ujal vlády další drobný panský rod, jehož členy byli Mikuláš z Rožmberka a z Bořenovic (r. 1464) a Jan z Rožmberka, od něhož si koupil ves r. 1481 Jan ze Žerotína na Fulneku Ten svůj majetek prodal ihned bratřím Arklebovi a Filipovi z Víckova, synům své sestry Kateřiny, provdané za Arkleba z Víckova. Tak se Bořenovice staly součástí prusinovského panství (patřily k němu v letech 1481–1763) a poté (od r. 1763), když se dělil majetek posledního holešovského pána z rodu Rottalů, hraběte Františka Antonína, byly přičleněny k panství Holešov. Nezáleželo na tom, zda vrchností Bořenovských, a tedy pánem nad jejich životem a chudičkým majetkem, byli pánové z Víckova, Bítovští z Bítova, Vilém Kurovský z Vrchoslavic (v letech 1617 až 1621), Lobkovicové, Rottalové, Nádasdyové, Erdádyové a Wrbnové, protože se za jejich vlády, obyvatelům malé vsi dařilo špatně.
Četnými válkami vedenými v panské době trpěli všichni obyvatelé našich zemí. Ale více než lidé ve městech, chráněni aspoň městskými hradbami a jejich branami, byli postiženi obyvatelé nechráněných vsí.
Také Bořenovští strašně utrpěli v době bojů za husitské revoluce v 1.pol. 15. století, za uherských válek v 2. pol. 15. století (kdy zanikla např. tvrz nad Dobroticemi), ale zejména za třicetileté války v letech 1618–48. O útisku a nepředstavitelném utrpení lidu na Holešovsku se v té době zachovaly podrobné zprávy zachycené neznámým holešovským měšťanem v jeho „Kronice Holešovské“. Tehdy v první polovině 17. století, kdy Holešovsko (a tedy i Bořenovice) patřilo Lobkovicům (v letech 1504–1550), protáhly krajem mnohokrát císařské armády i vojska zemí bojující proti Habsburkům. Holešov s okolím byl vypleněn a vypálen, obyvatelstvo ožebračeno, nebo dokonce vyvražděno.
Na počátku 17. století bylo v Bořenovicích 13 domků, z nichž 3 za třicetileté války zpustly. Jejich obyvatelé byli zabiti nebo zemřeli či odešli pryč. Roku 1629 bydlelo ve vsi 13 osedlých*, z nichž bylo 8 pololáníků*, 4 čtvrtláníci* (čtvrtníci) a 1 podsedník*, tedy všichni příslušníci vrstvy chudých robotníků. Je vhodné, budou-li trvale zachována jména těchto bezprávných trpitelů z třicetileté války: Matěj Kutala, Tomáš Pospíšil, Václav Špatný (čtvrtláník*), Matěj Rozsypal, Eremiáš, Pavel Luža, Petr Juřička (Juříček, čtvrtláník*), Jura Polách (čtvrtláník*), Martin Nedoma, Mikuláš Večeřa, Jan Doležel, Martin Sobáček (čtvrtláník*) a Jura Kopel (podsedník*).
Ti tehdy, v době tak svízelné, kdy úroda byla soustavně ničena vojskem, museli vrchnosti odvádět pravidelné platy v penězích a v zemědělských plodinách či výrobcích. K platebním termínům o Sv. Jiří (23. dubna) a o Sv. Václavu (28. září) pololáníci* odváděli po 12 krejcarech, po 4 slepicích (nebo místo toho po 3 kr.) a po 60 vejcích (nebo 1 a půl haléře), čtvrtláníci* po 6 kr., po 2 slepicích a po 30 vejcích a podsedník* po 5 kr., po 2 slepicích a po 15 vejcích. O Sv. Martinu (11. listopadu) museli všichni kromě Tomáše Pospíšila odevzdat pánovi nevykrmenou husu nebo místo ní 7 a půl gr., někteří z nich o sv. Václavu (28. září) rež (žito) a oves po 1 měřici (měřice = asi 70,6 litru) a o letnicích všichni po 10 vejcích.
To byly požadavky, které měl Václav kníže Lobkovic a jeho úředníci!
* láník (sedlák) – tři pole (90 měřic), 4 louky (4 fůry sena), zahrada u stavení pololáník – tři pole (36 měřic), 3 louky (3 fůry sena), malá zahrádka u stavení čtvrtláník – tři pole (27 měřic), 2 louky (1 fůra sena), zahrada u stavení
domkář – 1 malé políčko, zahrada u domu
podsedník, podsedek – nevolník hospodařící v malém na cizí, tj, pronajaté půdy, později pachtýř; někdy i nájemník.
Roku 1629 došlo též k přesnému písemnému vyjádření všech robotních povinností bořenovských obyvatel. Ti byli nuceni na pozemcích nad vesnicí obdělávat každoročně tři pole, orat je, hnojit, zasít a udržovat je v pořádku. Na těchto polích posekat obilí a svázat je, oves posekat, shrabat a složit do mandelů a všechno odvézt do dvora v Prusinovicích a tam obilí uskladnit. Jednu louku posekat, trávu usušit, shrabat a dopravit do prusinovského dvora. Spolu s prusinovskými poddanými vozit dříví k opravě rybníků v Prusinovicích, při těchto rybnících dělat tarasy a ploty, opravovat je a pomáhat prusinovským obyvatelům, konat pěší robotu. Připravit 1 sáh (asi 3 m3) dříví pro pivovar v Prusinovicích a dopravit je tam. Připravit po 4 špalcích dříví pro sladovnu v Prusinovicích a dovézt je tam. Přivážet po 1 fůře dříví pro kuchyň na prusinovské tvrzi. Vozit dříví, kámen a ostatní materiál k opravě tvrze, dvora a mlýna v Prusinovicích a pracovat tam jako pěší robotníci. Chodit na hon, drhnout chmel na chmelnicích a svážet jej do prusinovské sladovny, příst přízi po 2 loktech (1 loket = 0,79 metru), panské ovce prát a stříhat, chodit na hlásku tvrze v Prusinovicích a tam hlásit a vozit led z rybníků do ledovny při tvrzi. To vše zdarma!
Ještě skoro po čtvrt století od skončení třicetileté války byla (v r. 1671) více než polovina bořenovských usedlostí opuštěna. Tehdy si poznamenal holešovský farář a děkan, do jehož farnosti Bořenovice patřily a jemuž byly také povinny odvádět různé platy a zemědělské výrobky, do děkanské knihy: „Této doby ves Bořenovice jest pustá a zbořená o sotva 4 kopy každého obilí dávají – a oni těch 4 kop jsem nedostal.“ Farníci z Bořenovic museli totiž faráři v Holešově každoročně dávat 10 kop ovsa a 10 kop pšenice jako desátek. Tato povinnost byla trvalá, jen odváděné množství se měnilo, např. v r. 1620 desátek obsahoval 1 a půl kopy pšenice a ovsa od každého z osadníků, u třech z nich to byla 1 kopa a u sedmi půl kopy pšenice a ovsa.
V letech 1755–1784 náležely Bořenovice přechodně do farnosti Prusinovice. Na hřbitov této vesnice pohřbívali Bořenovští své mrtvé již od r. 1678 . O tom byla učiněna roku 1678 dohoda mezi městem Holešovem a vesnicemi Prusinovicemi, Pacetluky a Bořenovicemi. Za to, že zesnulí bořenovští farníci byli pohřbíváni na hřbitov v Prusinovicích, platili jejich pozůstalí každoročně holešovskému faráři 1 a půl měřice pšenice (z toho po jedné třetině přišlo kostelu, zvoníkům a hrobařům, učiteli). Kromě toho učitel dostával od každého z nich slepici a půl kopy vajec. I tento závazek se měnil a městská škola v Holešově přijímala pro svého učitele za kostelní a školní službu z Bořenovic po 40 snopech pšenice a ovsa. Učitel v Tučapech během roku od bořenovských dostal po 4 snopech pšenice a ovsa (od každého pololáníka*) a po 2 snopech téhož obilí (od každého čtvrtláníka*).
Protože šlechta potřebovala pro svůj život, domácnost i pro stavby, jež podnikala, stále více peněz, zvětšovaly se také její nároky na poddané a zcela bezprávné obyvatelstvo v podrobených vesnicích. Za Františka Antonína Rottala v r. 1750 Bořenovice odváděly dvakrát ročně pozemkovou činži (8 zlatých 10 krejcarů a 8 zl.31 kr.), polní činži 10 zl. 45 kr. a poplatky za slepice, za vejce, za husy, za pastvu a z vína. A v dalším třetím platebním termínu v roce 16 a čtvrt měřice žita. Co tedy zůstalo ubohým obyvatelům, z čeho byli sami živi a jaká byla jejich sociální a hmotná úroveň? To si vůbec nedovedeme představit.
Na konci 18. století – roku 1791 – holešovská vrchnost nabídla bořenovským poddaným zakoupení poddanských usedlostí do jejich vlastnictví: pololáníci* se vykupovali za 80 zl. a podsedníci* za 30 zl. Výkup zrušených povinností, jimiž byli poddaní vázáni k pánovi jako k pozemkové vrchnosti (roboty a různé dávky), činil v Bořenovicích: 274 zl. 45 1/3 kr. z každého pololáníka* a 67 zl. 17 1/3 kr. u podsedníka*. Z desátků, odváděných faráři v Holešově, se pololáník* vykoupil 154 zl. 40 kr. a čtvrtláník* 77 zl. 20 kr.
Za dosavadní povinnosti ke škole (učitelský desátek) zaplatil každý pololáník* 10 zl. 18 2/3 kr. a každý čtvrtláník* 5 zl. 9 1/3 kr. Byla to obdoba výkupu z roboty po jejím zrušení v roce 1848, kdy poddaní platili po několik desetiletí bývalé vrchnosti vysoké částky, z nichž si bývalí pánové jako velkostatkáři zakládali a budovali nově výnosné průmyslové podniky.
Na území Bořenovic byl také svobodný dvůr nepodléhající vrchnosti, zmíněný poprvé roku 1448. U vesnice mělo panství dva rybníky, později zrušené, jejichž hráze byly dlouho zřetelné. V trati „Vrchní (horní) trávník“ nad vsí byl jeden rybník a v trati „Rybničisko“ pod vsí druhý rybník. Ostatní trati (znalost jejich názvů má dosud význam pro historicko-vlastivědnou práci) se nazývaly: Díly (vrchní a prostřední), Hlohonky, Kouty, Kříby, Mesla (vrchní, prostřední a dolní), Oujezdy (Ojezdníky), V hlavách, Vydrůvky a Žbelíky. Zde měla značnou důležitost studánka „Žbelík“ s dobrou pitnou vodou, jež tekla také v době velkého sucha.
Fojtství v Bořenovicích s právem výčepu piva koupil od holešovského panství v roce 1787 pololáník* Jiří Přívara za 150 zl. Byl povinen si sám pivo přivážet z panského pivovaru v Holešově, ale nemusel ani robotovat, ani platit vrchnosti dávky.
Na obecním pastvisku „Horní trávník“ si v r. 1795 od vesnice zakoupil za 60 zl. František Hlobil 6 měřic (1 měřice = 680 sáhů = asi 23 arů) pole a stavební místo na větrný mlýn. Ročně musel potom mlynář odvádět vrchnosti do Holešova 4 zl. a vesnici ve dvou lhůtách 18 zl. To bylo v době, kdy Bořenovice, v nichž ve 23 domech se 31 rodinami a 136 obyvateli, měly celkem asi 170 jiter dobré orné půdy (1 jitro = přibližně 34 arů). Někteří bořenovští obyvatelé se zabývali i tkalcovstvím a vytvořili dokonce tkalcovský cech, který patřil k cechu do Prusinovic.
Na počátku 19. století Bořenovice velmi trpěly důsledky napoleonských válek. V r. 1809 se v nich nekonal žádný sňatek (právě tak jako v Tučapech a v Jankovicích) a 22letý Karel Grygar z Bořenovic zemřel 26. února 1814 na těžkou infekční střevní chorobu jako ošetřovatel raněných a nemocných vojáků v polní nemocnici na holešovském náměstí. Tenkrát, v letech 1805–1814, byli v Holešově ošetřováni četní vojáci různých národností a 943 jich tady zemřelo. Jsou pohřbeni ve společném hrobě v Americkém parku v Holešově – mezi nimi i mladý bořenovský poddaný – kde byl v r. 1905 postaven pomník. Karel Grygar nebyl vojákem, nýbrž konal ošetřovatelskou službu buď dobrovolně, nebo k ní byl určen místo jiných robotních povinností. Staral se o vojáky dopravené do Holešova z bitev u Drážďan a u Chlumce v Čechách v srpnu 1813 a z bitvy U Lipska v říjnu roku 1813.
Ve válečném roce 1866, kdy došlo k rakousko-pruské válce, jež skončila právě na území střední Moravy a v jejímž důsledku zachvátila také civilní obyvatelstvo cholera, byli postiženi i občané v Bořenovicích. Po bitvě u Dubu a u Tovačova 15. července 1866 obsadilo pruské vojsko v okolí Bořenovic Němčice, Pacetluky, Prusinovice a Roštění. V Pacetlukách a v Prusinovicích pobylo asi 150 pruských jízdních vojáků po šest týdnů, kteří znepokojovali rovněž obyvatele v Bořenovicích.
V první světové válce v letech 1914–1918, vyvolané reakčními představiteli habsburské rakousko-uherské monarchie spjaté s Německem, ovládaným militaristickým Pruskem, kdy za zájmy císařů a králů krvácel prostý lid, padlo na bojištích nebo zemřelo na následky válečných útrap sedm bořenovských mužů. Jejich jména s osobními daty jsou vyryty na pomníku padlých na pokraji obce směrem od Holešova postaveném v roce 1922 a opatřeném na přední straně reliéfem umírajícího vojína.
Na zadní straně pomníku je text „Věnováno od občanů bořenovských k upomínce padlým ve světové válce 1914–1918“. Předčasně a násilně byl ukončen tehdy život těchto bořenovských obyvatel: Jindřich Červinka (nar. 17. července 1883 – padl 14. listopadu 1914 v Srbsku), František Němec (nar. 4. srpna 1895 – padl 17. června 1915 v Rusku), Josef Novák (nar. 10. března 1895 – padl 2. června 1915 v Rusku), Václav Přívara (nar. 10. března 1898 – nezvěstný od 21. října 1919 na italské frontě), Ignác Pumprla (nar. 27. února 1888 – zemřel 22. června 1916 o dovolené), Jan Tomeček (nar. 24. června 1868 – zemřel 25. června 1917 o dovolené) a František Vařecha (nar. 21. srpna 1886 – nezvěstný od 19. března 1917 na ruské frontě).
Ještě za panství vznikly v obvodu Bořenovic tři drobné stavby, dnes také nemovité kulturní památky, pěkný a hodnotný doplněk krajiny. Pozdně barokní kaple u cesty k Pacetlukám z konce 19. století obklopená dvěma stromy, jež je zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek. Z poloviny 18. století pravděpodobně pochází takzvaná boží muka. Ve druhé polovině 19. století došlo k vystavění kapličky u silnice k Holešovu, kterou vybudoval sedlák z Bořenovic Josef Přívara. Pravděpodobně ve druhé půlce 18. století byla zbudována jednoposchoďová zvonice na návsi, která je také kulturní památkou.
O Bořenovicích je pojednáno ve všech příručkách pro místopis a vlastivědu od konce 18. století, jako jsou: František Josef Schwoy „Topographie vom Markgrafthum Mdhren“ (Vídeň 1794), str. 26 (= Místopis markrabství Moravského). – Řehoř Wolný „Die Markgrafschaft Mdhren, topo-graphisch, statistisch und historisch geschildert“, 4. díl, Hradištský kraj (Brno 1838), str. 195 (= Markrabství Moravské, znázorněné místopisně, statisticky a dějepisně). – Eduard Peck „Okresní hejtmanství Holešovské“ (Holešov 1892), str. 24–26. – Pavel Kvasnička „Holešovský okres“, Vlastivěda moravská, čís. 18 (Brno 1929), str. 230–232, 256–258. – Ladislav Hosák „Historický místopis země Moravskoslezské“, 4. díl, Hradištský kraj (Brno 1935), str. 448. – Pokud jde o archivní materiál ze starší i novější doby, který se týká přímo Bořenovic nebo obsahuje aspoň o nich zmínky, jsou uloženy v Moravském zemském archivu.
Stará pečeť obce Bořenovic měla v pečetním poli jako znak strom a na obvodu opis „PESZET OBECZNI DIEDINI BORZENOWITZ“ vystřídaný později opisem „OBEC BORŽINOVIC“.
Slouží ke cti starým a dávno zemřelým občanům této pěkné obce, že v době, kdy sami mnoho neměli, neodmítali žebráky, kteří k nim přišli na žebrotu, nýbrž že je vždy nějak obdarovali. Všichni žebráci a tuláci, lidé nemohoucí pracovat, lidé nemocní, tělesně nebo duševně postižení nebo váleční invalidé zmrzačení ve válkách, o něž se nikdo nestaral, a ponechaní veřejnému (často pochybnému) milosrdenství, dlouho říkávali: „Bořenovice, maličká dědina, ale pro chudobu lepší než patery Střebětice“ (hanácká vesnice Třebětice mezi Holešovem a Hulínem). Tak tito ubozí občané, příslušníci nejslabších sociálních vrstev všeho obyvatelstva, často stojící mimo zákon a nemající nikde opory a zastání, šířili po Moravě zprávy o sociálním cítění a pochopení dobrých lidí z Bořenovic.
V prvních volbách po první světové válce, uskutečněných dne 15. června 1919, bylo zvoleno obecní zastupitelstvo, v jehož čele stál František Kundera. Náměstkem byl František Šenkyřík, radními Karel Odložilík, František Tomeček a členy Antonín Mikeška, Inocenc Sedlařík, Karel Nevřala, Josef Novák, Jan Konečný, Albert Nevřala, Josef Šenkyřík a František Grygera. Za první republiky, takzvaného protektorátu, se ve vedení obce vystřídali starostové Jan Konečný, František Kundera, Jan Kundera, Jaroslav Rozsypal, Josef Fridrich a Josef Přívara. Zvláště Josef Fridrich byl na tu dobu člověk pokrokový, který se zasloužil o různé důležité akce měnící život v obci. Byla to hlavně elektrifikace v roce 1931 prováděná na úvěr Středomoravskými elektrárnami v Přerově. Výpůjčka činila na tehdejší dobu nemalý peníz 83 722 Kčs. Elektrifikace znamenala velký obrat v životě Bořenovic. Ještě před ní bylo uskutečněno scelování pozemků a později i jejich odvodnění. V roce 1928 vzniklo ve vesnici družstvo pro zřízení vodovodu, jehož předsedou byl rovněž starosta Josef Fridrich.
Brzy nato se obyvatelé 21 domů na tento vodovod napojili a někteří jsou dosud z toho vodního zdroje zásobováni.
V roce 1931 bylo obecní zastupitelstvo ve složení Josef Fridrich, Alois Pumprla, Arnošt Zakopal, František Šenkyřík, František Galasovský, Jaroslav Rozsypal, František Rozsypal, Jan Kundera, Karel Odložilík, František Mazalík, František Grygera a Alois Novák.
V roce 1938 byli ve vedení obce Jan Kundera, Josef Fridrich, Alois Pumprla, František Grygera, František Novák, Hynek Pospíšil, Karel Sedlařík, František Šenkyřík, Ladislav Skutka, Arnošt Zakopal, Alois Stískal a Josef Zachara.
S malými změnami pracovali tito představitelé v obci i po dobu druhé světové války. Za starosty Jana Kundery byla provedena kanalizace obce.
Obec Bořenovice po celou dobu okupace, kdy celý národ trpěl pod fašistickou nadvládou, zůstala typicky českou. Nebydlel zde nikdy žádný Němec a ani se nikdo nehlásil k německé příslušnosti. Nařízené Kuratorium mládeže zde formálně existovalo, ale nevyvíjelo vůbec žádnou činnost. Podobně tomu bylo i u Národního souručenství.
Německými úřady byly v této době zrušeny staré spolky Omladina a Vzdělávací spolek „Třebízský“. I když se muselo všude na úřadech psát a mluvit německy, obyvatelstvo si své češství nedalo vzít a plně si je zachovalo. V obci se také nenašel nikdo, kdo by udával obyvatele pro jeho protiněmecké a protinacistické smýšlení. Také starostové a radní se vždy a všude, kde to bylo možno, zastávali svých spoluobčanů proti německým nařízením a předpisům. Vzhledem k umístění obce – na konci neprůjezdné silnice – bylo možno téměř veřejně poslouchat zakázaný zahraniční rozhlas.
Do práce v říši byli totálně nasazeni občané Josef Zachara, Václav Stískal, František Zycháček, František Grygera, J. Rozsypal, J. Červinka, V. Kříž, František a Vladimír Galasovští a Ladislav Jurčík. Všichni se šťastně vrátili ke svým rodinám.
Koncem dubna 1945 je slyšet z dálky výbuchy a střelbu blížící se fronty. Celá vesnička je v této době doslova zaplavena německým vojskem. Vojáci zabrali, co se dalo – školu i byty jednotlivých rodin. Všude si počínali jako doma a hráli si na domácí pány. Jídla a pití měli dostatek a často ve stavu podnapilosti se dopouštěli různých násilností na obyvatelstvu. Dne 5. května 1945 letěly nad obcí sovětské letouny, snesly se až nad střechy a začaly střílet na Němce do vesnice. Jednoho zabily a několik jich zranily. Zraněni byli také místní občané a lehce poškozena školní budova.
Ke zvláštní události dochází v neděli dne 6. května 1945. Na příkaz Němců byli všichni muži z obce od 16 do 65 let zavřeni do místního hostince. Zde byli takto zadrženi až do 7. května 1945 do 22 hodin. Aby nevycházeli, byli pečlivě hlídáni u vchodu ozbrojenými německými hlídkami. Němci Čechům nevěřili a měli strach, aby se obyvatelé nespojili s partyzánskou jednotkou, která operovala v nedalekých Hostýnských vrších.
Severovýchodním směrem nad vesnicí byla umístěna dělostřelecká baterie, která střílela ve směru Rymice a Roštění. Nedaleké město Holešov je v té době již osvobozeno. V našich odlehlých tři kilometry vzdálených Bořenovicích dále ještě řádí podle svých představ nacisté.
Obec byla osvobozena 7. května 1945 okolo 22. hodiny. Byla vystřelena světelná raketa dávající pokyn pro německá vojska, aby se stahovala severním směrem. Pět koňských potahů s vozky jim bylo určeno k pomoci při odvozu. Zpět do obce se nevrátil ani jeden povoz, po dvou dnech přišli jen sami vozkové.
Až 8. května 1945 ráno vycházeli občané ze svých úkrytů, aby zjistili, že nenávidění nacističtí vojáci jsou již doopravdy a nenávratně pryč. Občané vyvěsili v časných ranních hodinách na vyvýšeném místě na lípě u kapličky nad obcí bílý prapor. Chtěli takto dát znamení Rudé armádě, že Němci již jejich obec opustili. Při vchodu do obce postavili velkou slavobránu ověnčenou narychlo upletenými věnci. Po jejím boku na stožárech vlály vlajky a nahoře byl nápis „Vítáme Rudou armádu!“ Občané se ale sovětských vojáků nedočkali. Ti totiž vesnici vzhledem k jejímu neobvyklému položení obešli a objeli v přímých směrech.
Skutečnost, že přes obec neprojížděla osvobozenecká vojska, nemohla zmenšit a zkazit radost občanů z osvobození. Byly vyvěšeny československé a sovětské prapory. Již 8. května 1945 se konala v místním hostinci za velké účasti občanů oslava osvobození. Byla díkem za osvobození a holdem Rudé armádě. Oslavu zahájil Josef Stískal a k občanům promluvil řídící učitel František Beránek a dr. Rudolf Červinka, rodák z obce.
Po válečných útrapách 2. světové války, radost z osvobození naší republiky, byla v naší obci zorganizovaná velká oslava tzv. Hanácké právo. Této oslavy se zúčastnilo mnoho našich občanů, mládeže a dětí. Převážná většina občanů byla v hanáckých krojích a byla to jedna z velkých oslav, která se v naší obci uskutečnila.
Dne 12. března po únorových událostech roku 1948 dochází v obci k utvoření akčního výboru Národní fronty z občanů Aloise Nováka č. 23, Josefa Pospíšila č. 44, Stanislava Ticháka č. 31, Stanislava Pospíšila č. 54, Bedřicha Daňka č. 43, Josefa Zachary č. 57, Aloise Holáně č. 38, Aloise Podoly č. 19, Václava Zycháčka č. 55, Hynka Pospíšila č. 18, Františka Sedlaříka č. 8 a Josefa Stískala č. 40. Předsedou se stal Josef Stískal, místopředsedou František Sedlařík a jednatelem Hynek Pospíšil. Brzy nato byl však zvolen předsedou Václav Zachara, když Josef Stískal se stal předsedou výboru.
19. března 1948 byl reorganizován místní výbor. Předsedou byl Josef Stískal, místopředsedou František Sedlařík, zapisovatelem Emil Holáň, členy rady Hynek Pospíšil, Alois Nevřala, Josef Pospíšil a Josef Zachara a členové výboru Ladislav Šenkyřík, Josef Přívara, Alois Holáň, Jan Kundera a Alois Novák. Za nového předsedu místního výboru byl později po rezignaci Josefa Stískala zvolen Josef Přívara.
Pří volbách 30. 5. 1948 hlasovalo pro jednotnou kandidátku 109 voličů a 54 voličů dalo bílý lístek. Jako poslanec okresního výboru v Holešově v roce 1953–1954 působil Emil Holáň ve funkci předsedy zdravotní komise.
V roce 1951 odstoupil předseda místního výboru Josef Přívara a byl zvolen Alois Nevřala. V roce 1954 se konaly volby do nového místního výboru. Předsedou byl zvolen Hynek Pospíšil, tajemníkem Emil Holáň, členem rady Jaroslav Kubík a poslanci Ladislav Šenkyřík, František Zachara, Hynek Foukal, František Grygera, František Galasovský a Josef Fridrich.
Za poslance do tehdejšího nejvyššího orgánu Národního shromáždění byl zvolen Jan Podola, příslušník strany českých socialistů, bořenovský rodák.
Výbor úřaduje v požární zbrojnici, kde je nevlídné vlhké prostředí a plíseň. Je nutná nová výstavba budovy výboru.
19. května 1957 byly opět provedeny volby do nového obecního výboru a zvoleni byli Josef Stískal předsedou výboru, Emil Holáň tajemníkem výboru, členové rady Jaroslav Kubík, František Zycháček a Bohumila Zacharová, dále poslanci Ladislav Šenkyřík, Miroslava Nevřalová a Hynek Foukal.
Předseda obecního výboru Josef Stískal se pak ze zdravotních důvodů vzdává funkce a novým předsedou se stává Jaroslav Kubík.
Po provedených územních změnách dne 12. června 1960 byly opět volby do zastupitelských orgánů všech stupňů. Do Národního shromáždění je zvolen Emil Holáň, člen Čs. strany lidové, rodák z Bořenovic, do krajského výboru Jihomoravského kraje v Brně Jan Podola, také rodák z obce. Do obecního výboru byl zvolen jako předseda František Zycháček, tajemník Vlastimil Zachara, členové rady Stanislav Kundera, Hynek Foukal a Václav Zachara, dále poslanci Alois Nevřala, Ludmila Sedlaříková, František Galasovský, Emílie Kašpárková, Antonín Sklenář a Karel Jurčík.
Ve volbách v roce 1964 byli opět zvoleni Emil Holáň jako poslanec Národního shromáždění do Jihomoravského krajského výboru Jan Podola. Do obecního výboru předseda František Zycháček, tajemník František Galasovský, členové rady Ladislav Jurčík, Stanislav Kundera a Jan Stískal a poslanci Karel Jurčík, Hynek Foukal, Emil Holáň, Václav Stískal, Ludmila Sedlaříková a Emílie Kašpárková.
Tento obecní výbor v důsledku událostí v letech 1968–1969 měl prodloužené volební období až do roku 1971, kdy byly provedeny volby.
V čele nového obecního výboru byl opět František Zycháček jako předseda, tajemníkem je František Galasovský a dalšími poslanci Emil Holáň, Václav Stískal, Miroslava Hýžová, Helena Pospíšilová, Jarmila Foukalová, Karel Novák, Svatopluk Kundera, Karel Jurčík a František Rozsypal.
Výbor v tomto složení pracoval do roku 1975.
Obecní výbor v Bořenovicích provedl od svého vzniku v roce 1945 celou řadu různých důležitých akcí ke zlepšení vzhledu obce a životního prostředí. Zejména v období, kdy byli v čele obce předseda obecního výboru František Zycháček, tajemníci Vlastimil Zachara a František Galasovský, se obec změnila výrazně k lepšímu. Byla vystavěna různá zařízení, která obec dosud postrádala a která za dřívější doby a daných podmínek byla pro ni jen neuskutečnitelným snem. Svědčí o tom hodnota díla základních prostředků, které tato malá obec v té době vybudovala, činí skutečně vysokou částku 1 936 000 Kčs. Z toho požární zbrojnice 145 000 Kčs a vodní nádrž 234 000 Kčs, budova obecního výboru 529 000 Kčs. Dále byl v roce 1947 pořízen místní rozhlas a roku 1967 vyměněna rozhlasová ústředna za výkonnější. Byla provedena kanalizace, rygoly, pořízeny asfaltové vozovky. Pro kulturní účely bylo zřízeno velmi pěkné výletiště „V hájku“.
Budova obecního výboru byla vybavena vnitřním zařízením a kanceláře výboru novým nábytkem, opravena zvonice v obci, zřízeno výbojkové osvětlení, zesílena část elektrické sítě v obci. Etapově se zřizují dlážděné chodníky a úprava veřejného prostranství.
Od roku 1975–1977 byl v přechodném období ve vedení obce Emil Holáň. V roce 1977 obec ztratila svou samostatnost a přešla pod správu města Holešov, která naši obec spravovala do roku 1990. V obci v těchto letech působí Občanský výbor při městě Holešov. V jeho čele stála Miroslava Hýžová a i tento výbor udělal spoustu dobré práce.
Velkou událostí pro Bořenovice, i když nechvalnou, byl rok 1968, kdy do naší obce v srpnu přijela kolona vozidel Spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy (tzv. operace Dunaj). Tato kolona omylem přijela do Bořenovic, protože byly záměrně přetočeny silniční směrovky na křižovatce v Holešově a místo na Přerov kolona vozidel dorazila do naší obce. V té době naše obec nebyla průjezdná a celá kolona se musela problematicky otáčet a odjet zpátky na Holešov.
V roce 1973 se konala v Bořenovicích velká oslava a to 600 let od první zmínky o obci Bořenovice. Na tyto slavnosti se sjeli bořenovští rodáci z celé republiky a hlavní slavnost v Hájičku s cimbálovou muzikou a Jožkou Černým natáčela ČST. Byla to velká událost pro naši malou obec.
Zemědělství V OBCI BOŘENOVICE do roku 1989
V obci v minulosti hospodařili malí a střední zemědělci se střídavými hospodářskými úspěchy. Byli zaměřeni zejména na živočišnou výrobu hovězího i vepřového dobytka. Půdu obdělávali koňmi nebo kravami. Nějaké větší mechanizační prostředky zde v minulosti až do osvobození po druhé světové válce nebyly.
Často je pronásledovala nepřízeň počasí, velká vedra a sucha, nebo naopak zase přespříliš mokré roky.
Mezi prvními obcemi Holešovska se Bořenovice již koncem roku 1925 rozhodli scelovat své pozemky a pro zlepšení hospodaření v co největší míře odstranit meze. Koncem zmíněného roku začali s přípravou těchto prací. Scelování pozemků ve vzájemné shodě a spolupráci pokročilo tak, že tyto scelené kusy jim byly po projednání se zemědělci a za jejich souhlasu předány k obhospodařování již roku 1926 před začátkem podzimního setí. V roce 1927 daly již svou první a zvýšenou úrodu. Samotné scelení by však nestačilo vylepšit životní úroveň tehdejších rolníků.
Katastr byl místy značně podmáčen, a proto se hospodáři v roce 1927 dohodli, že si provedou odvodnění pozemků. Svůj záměr uskutečnili již příštím rokem 1928. Zdálo by se, že udělali všechno pro to, aby se jim více urodilo, aby si zlepšili svou životní úroveň. Obdělávat půdu dovedli znamenitě a svědomitě. Avšak jak se později ukázalo, ani to všechno jim nebylo mnoho platné. Brzy nastoupila léta krize. Klesaly ceny nejen rostlinných, ale i živočišných výrobků. Naproti tomu rostly neúměrně ceny životních potřeb. Platební schopnost lidu celého venkova doznala podstatného zhoršení a naděje na zlepšení nebyla, o to ani ve výhledu, žádná. Výkupní organizace jako hospodářská družstva, mlékárny, cukrovary a podobné podniky, které si založili pro svou oporu, byly brzy ovládány velkostatkáři a jinými finančníky či průmyslníky. V konkurenci s nimi byl malý i střední rolník bezmocný a často se za svou dřinu utápěl i se svou rodinou v dluzích.
Po osvobození ukazoval Košický vládní program směr budoucího vývoje v zemědělství. To, o co usilovali před válkou drobní a střední zemědělci, bylo do něho v plném rozsahu zařazeno.
V roce 1945 se tedy změnil směr zemědělské výroby. Stát přispíval finančně na poválečnou konsolidaci zemědělských závodů. V roce 1947 sužovalo celou vlast nebývalé sucho. Nejinak tomu bylo i v Bořenovicích. Dosažené výnosy byly velmi nízké: u žita 9–10 q, pšenice 12–15 q, ječmen 16–18 q, oves 18–20 q, cukrovka okolo 250 q z 1 ha, u brambor byla sklizeň 50–60 % úrody minulých let. Stát poskytoval příplatky k výkupním cenám, dlouhodobé úvěry na nízký úrok a subvence. Po roce 1948 nastupovalo družstevní zemědělské hnutí. V Bořenovicích považovali bylo za počátek družstevnictví vybudování družstevní prádelny v hospodářské budově školy.
V roce 1950 byl proveden výkup zemědělských strojů pro Státní traktorovou stanici. V Bořenovicích došlo k vykoupení jednoho samovazu a mlátící soupravy.
Dne 29. prosince 1950 založili v Bořenovicích přípravný výbor Jednotného zemědělského družstva. Zakládá ho osm občanů z řad členů Komunistické strany. Družstvo však prakticky nevyvíjelo žádnou činnost a nehospodařilo. V dalších letech vznikala již v okolních obcích zemědělská družstva III. typu, která hospodařila společně a měla své první úspěchy. I když i v Bořenovicích byly snahy založit družstvo, místní zemědělci k tomu nebyli přístupní. Snahou obecního výboru však tehdy bylo, aby zemědělské závody splnily opatření vedení státu a zajistily co nejvíce potravin pro občany. Byly vysílány brigády ze závodů, úřadů a vojenských útvarů na pomoc zemědělcům při sezónních špičkových pracích. Dnem 1. června 1953 zrušila vláda lístkový systém a zásobování potravinami i průmyslovým zbožím bylo volné.
Ke sklizni v této době se využívaly každé příhodné chvíle a organizovali se noční a nedělní brigádnické směny. Také zemědělci Bořenovic nezůstávali pozadu a uzavírali při všech příležitostech celou řadu závazků na zvýšení dodávek zemědělských výrobků.
Až v roce 1956 podepsalo 29 dělníků a rolníků v obci přihlášky do Zemědělského družstva. Z výkonných zemědělců do něj mezi prvními vstoupili Josef Přívara s manželkou, čp. 9, Jindřich a Josef Červinkovi, čp. 2, Františka Konečná se synem Františkem, čp. 7, Ladislav Skutka se ženou, čp., 15, a Alois Stískal s manželkou, čp. 49. Tedy pět výkonných zemědělců a ostatní kovozemědělci a dělníci. Dne 23. března 1956 se sešli v hostinci Jednoty všichni přihlášení a založili Zemědělské družstvo.
Zde bylo zvoleno také první řádné představenstvo družstva Bořenovic. Předseda Hynek Foukal, zástupce předsedy Alois Nevřala, členové Emil Holáň, Josef Stískal a Jindřich Červinka. Do revizní komise jsou zvolení předseda Jaroslav Kubík, členové Josef Přívara a Václav Zachara.
Dne 3. dubna 1956 byl sváděn dobytek. Dojnice k Aloisu Nevřalovi a mladý dobytek k Ladislavu Skutkovi. Adaptací stájí u Konečných, Skutků a Červinků byly získány prostory pro chov vepřů. Adaptace byly provedeny svépomocí prostřednictvím brigád. Koncem dubna 1956 byla přestavěna kůlna u Aloise Nevřaly na drůbežárnu. V roce 1958 bylo započato s výstavbou kravína. Provádělo ji OSP Holešov svými učni. V červnu stavba zůstala stát a nepokračovalo se na ní. Až teprve po zákroku tehdejších funkcionářů družstva a okresního výboru v Holešově byla stavba do konce roku alespoň zastřešena. Byl zakoupen nový traktor Zetor za 28 000 Kčs.
V roce 1959 byla získána další a rozhodující většina místních zemědělců ke společnému hospodaření. V tehdejším družstvu bylo již 90,7 % veškeré půdy. Zbytek obhospodařoval soukromý sektor.
Dne 1. června 1959 byl proveden svod dobytka do nového kravína. Z družstva odchází po třech letech práce jeho první předseda Hynek Foukal. Dne 5. ledna 1959 volí pracovní výroční členská schůze nové představenstvo.
V roce 1960 mělo družstvo již 4 traktory, a to zvyšovalo podíl mechanizace a zrychlení práce. Byla postavena mostní váha v blízkosti kravína a svépomocí vybudovány dvě silážní jámy.
Dne 24. ledna 1960 bylo zvoleno opět nové představenstvo. Roku 1962 uzavřelo Zemědělské družstvo družbu se slovenským Zemědělským družstvem Čiližská Radvaň, okres Dunajská Streda. Ta byla prospěšná z hlediska spolupráce při sklizni obilí pro obě strany.
Tehdejší sociální podmínky pro pracovníky byly velmi neuspokojivé. Při objektech družstva nebyla ani koupelna, ani sprchy či šatny.
Zemědělské stroje mělo tehdejší družstvo uschováno v cihelně, pronajaté od obce Tučapy, pásový traktor v plechové garáži, kde byla také uskladněna nafta. Ostatní traktory byly uschovány pod kůlnami v obci.
V roce 1968 dokončilo a dalo družstvo do provozu vepřín a rozšířilo mechanizační park. V roce 1969 mělo k dispozici již 8 traktorů, z toho jeden pásový, obilní kombajn, a různé nářadí a zařízení pro sklizeň. V téže době si postavilo i velkou ocelokůlnu.
Tehdejší Zemědělské družstvo Bořenovice hospodařilo jako samostatné naposledy v roce 1971, v roce 1972 se sloučilo se sousedním družstvem Tučapy v jeden větší celek.
Před sloučením družstvo obhospodařovalo 180 hektarů zemědělské půdy a 174 ha orné půdy. Členy jeho posledního představenstva byli: Josef Fridrich, Zdeněk Pumprla, František Rozsypal, Vladimír Šenkyřík, Josef Stískal, František Grygera, Marie Holáňová, Štěpánka Zacharová a Karel Kašpárek.
Po ročním hospodaření s družstvem Tučapy dochází k dalšímu sloučení se Zemědělským družstvem Prusinovice.
Po roce 1989 zemědělská výroba v areálu družstva úplně skončila. Některé budovy byly zbořeny či přestavěny na objekty, které již dnes neslouží zemědělství. V současnosti většinu zemědělských pozemků kolem obce obhospodařuje družstvo Agrova, a. s. Prusinovice.
Bořenovice po roce 1989
Po revoluci v r. 1989, kdy obec opět získala svou samostatnost (obec jako znovu samostatná zahájila svou činnost v roce 1990), byla zrealizována celá řada významných investičních akcí. a Opět se zde začaly každý rok slavit hody. Nejprve u kapličky rodiny Šenkyříků, posléze před budovou zvonice na návsi a v posledních letech na místním „Výletišti“.
První z významných porevolučních akcí bylo provedení telefonizace obce, která se uskutečnila v polovině devadesátých let. Rovněž se na některých místech zatrubnil bořenovský potok. V roce 1998 byl vybudován zásobník plynu Propan a následně i rozvody plynu do jednotlivých rodinných domů místních obyvatel, čímž se umožnilo používání plynových spotřebičů. V dalších letech došlo k obnově elektrického vedení po obci (včetně transformátoru). Nové elektrické kabelové vedení bylo umístěno na samostatných betonových sloupech postavených na jednotlivých místech vesnice. Zrealizovali jsme výsadbu biokoridoru (důležitá ochrana proti větru) a také výstavbu zpevněné polní cesty s asfaltovým povrchem, která naši obec spojila se sousedními Pacetlukami. Tato akce byla financována prostřednictvím Pozemkového úřadu Kroměříž z evropských dotačních programů. V rámci této akce se také zpevnila polní cesta na Tučapy, došlo k vydláždění některých příkopů a zrealizovala se určitá protipovodňová opatření (odvod vody z polí do potoku).
V neposlední řadě také byla opravena budova obchodu, požární nádrž a v budově obecního úřadu bylo přistaveno sociální zařízení. Obnovily se střechy na staré hospodě a na budově obecního úřadu V určitých částech obce se spravily chodníky.
Započala obnova „Výletiště“ a bylo vysázeno velké množství stromů (ovocných i listnatých) a keřů chránící Bořenovice před větrnými poryvy. To vše v období mezi lety 1994 až 2006.
V roce 2008 byly za téměř 400 000 korun postaveny nové autobusové čekárny včetně přilehlých chodníků. Na tuto akci výrazně přispěl dotací Zlínský kraj. V témže roce byl z dotace MMR opraven pomník Panny Marie Svatohostýnské a také válečný pomník padlých z 1. světové války, který již byl v havarijním stavu.
V srpnu 2008 byl na zvonici umístěn nový zvon (včetně nové elektroinstalace a zvonové stolice). Na jeho pořízení se v obci uspořádala veřejná finanční sbírka, která pokryla všechny náklady. Zvonice je průběžně opravována (fasáda, nové dveře...). V roce 2010 došlo k instalaci nového bezdrátového rozhlasu.
V tomto roce byla také zvonice prohlášena Ministerstvem kultury ČR kulturní památkou, protože se jedná o jednu z nejstarších a nejhodnotnějších zvonic ve Zlínském kraji.
K nejnákladnějším investicím v historii vesnice patřila dlouhá desetiletí plánovaná výstavba vodovodu, kterou se povedlo dokončit v roce 2010. Celá tato investiční akce stála téměř 16 mil. Kč. Bez výrazného finančního přispění Ministerstva zemědělství, Zlínského kraje a společnosti Vodovody a kanalizace Kroměříž, a. s. by nebylo možno tuto akci realizovat.
Pouhý rok po realizaci vodovodu dochází k položení nového asfaltového povrchu na silnici z Holešova do Bořenovic, kterou realizovalo a plně financovalo ŘSD ČR. V rámci této akce byl také zrenovován průtah obcí a silnice k bývalému zemědělskému družstvu.
Rovněž byly zpevněny některé obecní polní cesty. V roce 2012 se povedlo uskutečnit 4 zásadní investiční akce v hodnotě bezmála 8 mil. Kč. Z financí Státního fondu životního prostředí (evropská dotace) byla zateplena budova obecního úřadu a společenské místnosti včetně výměny dveří a oken, kdy se též instalovala i nová otopná soustava včetně instalací kotlů na biomasu. Z financí Státního zemědělského intervenčního fondu byla opravena silnice v ulici Školní včetně obnovy starých chodníků. Poslední dokončenou akcí v tomto roce bylo postavení nového kamenného oplocení válečného pomníku padlých z první světové války. Tuto akci spolufinancovalo Ministerstvo obrany. I v dalších letech probíhala dynamická obnova Bořenovic. Z dotačních prostředků byla realizována řada projektů.
Bylo postaveno víceúčelové hřiště s mantinely, osvětlením a oplocením. Následně byly vybudovány také šatny hřiště a mini tribuna. Obnovily se chodníky na návsi, točna autobusů a silnice v Žabínku, k Výletišti a požární nádrži. Opraveny byly také polní cesty okolo obce a bylo vybudováno záchytné parkoviště před vesnicí. Tzv. „Hájek“ se díky dvěma projektům revitalizoval na místo zábavy pro děti, ale také na místo pro relaxaci, klid a odpočinek. Došlo také k dokončení „Výletiště (včetně výstavby velkokapacitního dřevěného altánu a malého dětského hřiště), rekonstrukci požární nádrže, hasičské zbrojnice, plochy okolo rampy na automobily a výměně veřejného osvětlení. Byl vybudován sběrný dvůr a po celé obci byly instalovány veřejné wifi hotspoty. Zásluhou realizace několika projektů byla významně rekonstruována budova společenské místnosti. Kompletně se zrekonstruoval celý interiér budovy, který byl také postupně dovybaven (klimatizace, stoly, židle, plátno, projektor, myčka nádobí, nové nádobí). Vyměněna byla také celá střecha.
Z budovy bývalého obchodu vznikl nový byt, který obec pronajímá. Průběžnými opravami procházela také budova obecního úřadu (včetně instalace venkovní elektronické úřední desky a klimatizace). V neposlední řadě jsme pořídili svozové vozidlo na bio odpad (spolu s obcí Pacetluky), zametač na snížení prašnosti silnic, velkoobjemové odpadové nádoby na bio odpad a objemný odpad, koše na tříděný odpad umístěné na veřejném prostranství v obci, ale také 240 litrové odpadové nádoby, kdy každá domácnost v obci má kompostér a právě odpadovou nádobu o objemu 240 litrů na plast, papír a bio odpad. V oblasti životního prostředí byla vysázena spousta nových stromů a keřů v lokalitě Mesla, Hájek a Kamence.
Soukromý investor zakoupil v lokalitě u bývalého družstva pozemky vymezené v územním plánu obce na bytovou výstavbu. Na těchto pozemcích vybudoval svým nákladem inženýrské sítě. Vodovod, kanalizaci, ČOV, komunikaci, chodník, veřejné osvětlení, záchytný příkop. Obec by na realizaci této akce nikdy neměla peníze. Soukromý investor po kolaudaci převede bezplatně vybudovanou infrastrukturu do majetku obce. Tím vzroste majetek obce o desítky milionů korun. Jsou připraveny pozemky pro stavbu 26. rodinných domů. Po realizaci této výstavby tak stoupne počet obyvatel obce o cca 100 obyvatel.
Naše obec se snaží žít i „kulturně“. Pořádáme různorodé kulturní akce, často i ve spolupráci s SDH Bořenovice. Pravidelně si děti i dospělí užívají dětský karneval, pálení čarodějnic, dětský den, pletení tatarů, hody, podzimní dílničky, mikulášskou nadílku, rozsvícení vánočního stromu a novoroční ohňostroj.
Starostové obce po roce 1989:
● Mezi lety 1990 až 1994 to byl pan Jaroslav Sklenář (místostarostou byl pan Antonín Pavelec st.).
● Mezi lety 1994 až 2006, tj. po tři volební období, stál v čele obce, pan Rudolf Foukal (místostarosty byli pan Václav Fridrich a paní Miroslava Hýžová).
● Od roku 2007 stojí v čele obce páté volební období Jakub Bednárek, MBA. Místostarostkou obce byla do října 2022 paní Miroslava Hýžová. Od října roku 2022 jsou místostarosty obce paní Iveta Kvapilová a pan Libor Kašpárek.
Složení zastupitelstva obce Bořenovice po roce 1989
1990–1994 – 12. zastupitelů
Hnutí za samosprávnou demokracii – Spol. pro Mor. a Sl. Sdružení nezávislých kandidátů
1994–1998
Miroslav Pospíšil Antonín Pavelec Václav Fridrich Vladimír Šinkyřík Jaroslav Sklenář František Rosypal Jan Sikora Rudolf Foukal Václav Kuba 1998–2002 Miroslav Pospíšil Zdeněk Hošťálek Rudolf Foukal Václav Fridrich Jan Sikora František Galasovský ml. Miroslava Hýžová 2002–2006 Rudolf Foukal Václav Fridrich Miroslava Hýžová Květa Kašpárková Mgr. Jitka Dvořáková Lucie Sikorová Petr Navrátil 2006–2010 Miroslava Hýžová Mgr. Jitka Dvořáková Jakub Bednárek Libor Kašpárek Radka Janalíková Roman Pumprla Bronislava Galasovská |
2010–2014 Miroslava Hýžová Mgr. Jitka Dvořáková Jakub Bednárek Libor Kašpárek Radka Janalíková Roman Pumprla Bronislava Galasovská 2014–2018 Miroslava Hýžová Mgr. Jitka Dvořáková Jakub Bednárek Libor Kašpárek Ing. Karel Novák Roman Pumprla Bronislava Galasovská 2018–2022 Ing. Karel Novák Jakub Bednárek Libor Kašpárek Miroslava Hýžová Mgr. Radoslav Chlup Bronislava Galasovská Iveta Kvapilová 2022–dosud Ing. Karel Novák Jakub Bednárek Libor Kašpárek Ing. Jan Lobreis Mgr. Radoslav Chlup Bronislava Galasovská Iveta Kvapilová Kateřina Schneebergerová Milada Huňová |
Všem těm, kteří se v minulosti a současnosti podíleli či podílí na životě v obci a na jejím rozvoji, patří srdečné díky.
Kéž jsou další této obce a jejich obyvatel stejně tak bohatá a plodná, jako ta minulá.
Fotogalerie