KAPLIČKA RODINY ŠINKYŘÍKOVY

Kaplička se nachází u cesty k Pacetlukám. Je to barokní kaplička s okrovobílou omítkou, obrázkem Panny Marie ve štítu a kovovým křížkem na střeše; uvnitř oltář zdobený několika sochami a obrazy, kaple opatřena židlemi. Kaplička byla postavena roku 1885.

Kaplička zasvěcená Narození panny Marie, odedávna ji vlastní rodina Šinkyříkova.

Díky jejich stálé péči a zájmu o rodinou historii známe i informace, které jsou u jiných památek podobného druhu v podstatě nezjistitelné.

Kapličku nechal vystavět Ján Šinkyřík s manželkou Rosálijí. Konečnou podobu získala kaple dne 12. září roku 1885. Dle staré listiny nazvané „Památky z doby devatenáctého století“ v roku 1885 pojednávající o původu bořenovické kapličky se dozvídáme, že to bylo „právě před tou neděli Kdy připadlo jména pany Marie.“ Ve vzácném dokumentu, který rodina střeží jako opravdový poklad, jsou zaznamenány i náklady s výstavbou spojené. Celá suma údajně činila 400 rakouských zlatých, přičemž i někteří ostatní Bořenovští občané přispěli, zejména naturáliemi – pískem a cihlami. „Kaple tato byla vystavěna za příčinou jubilejního roku tisícileté slavnosti Velehradské kdy se konala velká neobyčejná slavnost na Velehradě k památce úmrtí svatého Methoděje v 1885.“ Pamětníci se shodují, že od této kaple se vždy konala procesí Bořenovských občanů na Sv. Hostýn.

Od této kapličky Panny Marie putovali obyvatelé Bořenovic s modlitbou k velkému chrámu na Sv. Hostýn. Řadu let také u této kapličky probíhaly pravidelné májové pobožnosti, kterých se účastnili místní věřící občané. U této kapličky také v 90. letech probíhaly hodové mše svaté. Do státního seznamu nemovitých kulturních památek byla zapsána 27. 11. 1963.

KŘÍŽ – POMNÍK PADLÝCH VOJÁKŮ V 1. SVĚTOVÉ VÁLCE

Při vjezdu do vesnice od Holešova po pravé straně před prvními domy stojí kamenný kříž sloužící jako pomník s výjevem anděla držícího umírajícího muže a mramorovou deskou se jmény padlých vojáku na podstavci.

Na mramorové desce jména 7 padlých v 1. sv. válce a data jejich narození a úmrtí.

Kříž byl postaven 1. září 1922 na zadní straně pomníku je text „Věnováno od občanů bořenovických k upomínce padlým ve světové válce 1914–1918“.

„Obec Bořenovská zbudovala na místo sešlého dřevěného kříže před dědinou nový kamenný kříž a věnovala k udržování a zachování toho kříže 20 zl. r. č.“.

Tento kříž od svého počátku slouží jako pomník sedmi bořenovických mužů, kteří padli na bojištích nebo zemřeli na následky útrap I. světové války. Vzpomenout zde můžeme na Jindřicha Červinku narozeného 17. 4. 1883, který zemřel 14. 11. 1914 v Srbsku; na Václava Přívaru narozeného 10. 3. 1898, jenž bojoval v Itálii a od 21. 10. 1919 byl nezvěstný; na Josefa Nováka narozeného 10. 3. 1896, kterého válka odvedla do Ruska a byl pohřešován od 2. 6. 1915; na Ignáce Pumprlu narozeného 27. 2. 1888, jenž zřejmě podlehl těžkým zraněním 22. 6. 1916 během dovolené; na Františka Němce narozeného 4. 8. 1895, který byl pohřešován od 17. 6. 1915 v Rusku; na Jana Tomečka narozeného 24. 6. 1868, který podlehl následkům války 25. 6. 1917 během dovolené; i na Františka Vařechu narozeného 21. 8. 1886 jenž byl po bojích v Rusku nezvěstný od 19. 3. 1917.

"Velký svět" bohužel nezapomněl na malou vesnici a jeho tíha dopadla na sedm bořenovských rodin. Ovšem ani obec nezapomněla na své hrdiny a pomníkem jejich neštěstí připomíná dodnes.

SOCHA PANNY MARIE SVATOHOSTÝNSKÉ

Kamenná socha Panny Marie Svatohostýnské s Ježíškem v náručí stojí vpravo při výjezdu směr obec Pacetlluky.

Rok zhotovení tohoto díla 1946. Socha byla postavená na paměť ukončení 2. světové války a také jako poděkování za to, že v této válce nebyla žádná oběť z Bořenovic.

Nápisy na podstavci zepředu: „Maria, občané z Bořenovic ti děkují za záchranu a znovu prosí o tvou ochranu.“ Vzadu pouze letopočet 1946. Socha je památkou místního významu.

KAPLIČKA POD LÍPOU - BOŽÍ MUKA

Kaplička se nachází na silnice Holešov–Bořenovice, blíž k Bořenovicím, pod košatou lípou.

Je to výklenková kaplička, tzv. Boží muka nebo poklonka, bělená vápnem, bledě modré falešné sloupce přecházející v zakulacenou plechovou střechu, na vrcholu kovový křížek; větší výklenek zasklený, zamřížovaný, uvnitř obraz Panny Marie, v menším výklenku je reprodukce obrazu Panny Marie Svatohostýnské. Kaplička byla pravděpodobně postavena v polovině 18. století.

Zvyk vysadit v blízkosti kapliček strom či skupinu stromů měl svou logiku. Vzrostlé dřeviny měly totiž poskytnout bezpečí jak památce, tak poutníkům. A že se většinou jednalo o lípy také nebyla náhoda. Vždyť jaký jiný strom zvolit než ten, který se stal symbolem českého národa. Tento mohutný, vzrostlý a pevný strom byl uctíván po stovky let již od dob prvních Slovanů a snad i dříve. Podle pověstí lípy osídlovali spravedliví a dobří duchové. Lidé je proto vyhledávali, aby se pod nimi schovali před bouřkou a věřili, že do nich díky ochraně dobrých sil neuhodí blesk.

PŘÍVAROVA KAPLIČKA

Kaplička se nachází na silnici Holešov–Bořenovice, blíž k Holešovu.

Je to prostorová kaplička, bělená vápnem i barevné části obnovované (bledě modrý spodní sokl); střecha částečně plechová, částečně tašková, na vrcholu železný křížek; dveře dřevěné, zdobené křížem, skleněná část zamřížovaná; uvnitř 2 obrazy – Ježíše a Panny Marie, na oltáři soška Panny Marie a na zemi socha Sv. Antonína. Kaplička byla postavena kolem roku 1874.

Příhoda k této kapličce:

Možná se jako každý jiný den vracel sedlák Přívara z pole, když tu se strhla bouře, a nedaleko do promočeného a vyděšeného muže uhodil blesk. Vděčný Bohu, že nebyl sežehnut, nechal vystavět na místě poznamenaném nebeským znamením kapli. Zda byl důvod vzniku kapličky opravdu takovýto se zřejmě již nedozvíme. Mezi lidmi kolují jen nejasné zvěsti o „řádění“ blesku, ale zda mu byl sedlák opravdu přítomen nebo zda měl zcela jiné důvody, proč modlitební místo nechat postavit, neumí doložit nikdo. Jménem mecenáše kapličky si však můžeme být jisti, a to díky žádosti holešovského faráře o povolení k vysvěcení kaple směřované „Nejdůstojnější K.A. Konzistoři“ z 20. února 1874. V té se píše, že „Josef Přívara sedlák z Bořenovic vystavěl na cestě z Bořenovic do Tučap modlitební kapli a věnoval k udržování jí 35 zlatých.

Bořenovská zvonice

Pravděpodobně byla postavena za vlády Marie Terezie, která vyhlášením tzv. Ohňového patentu dala podnět vrchnosti, které Bořenovice patřily, aby ji dala postavit. Zvon měl varovat před blížícím se nebezpečím jako je oheň, apod. Zvonění oznamovalo i aktuální čas.

Z hlediska církevního má zvon svolávat věřící k ranní, polední či večerní modlitbě.

Nesmíme zapomenout na občany, kteří v obci žili a chodívali zvonit do naší zvonice.Vzpomeneme jen ty, na které si pamatujeme. Byli to p.Němec, p.Skutka, p. Podola, p. Škrabala a mnoho dalších.

Posledním zvoníkem, který zvonil ručně byl pan Pavelec starší, který byl také jedním z iniciátorů, aby se zautomatizovalo zvonění.

V letech 1975 a 1976 byla provedena elektronizace zvonice, kdy ruční zvonění bylo nahrazeno motorovým mechanismem. Mechanismus zvonění byl okopírován z kapličky v Němčicích.

O přeměnu těchto mechanismů se zasloužily p. Karel Jurčík st. a p.František Galasovský st. Tento mechanismus byl hodně nešetrný pro budovu zvonice a proto se zvonilo jen každý den v poledne. Po určité době došlo ke zjištění, že zvon, který byl na zvonici umístěn koncem 1. světové války není v nejlepším pořádku. Protože byl vyroben z ocelolitiny, projevila se na něm rez. Navíc již neměl ten pravý zvonový zvuk.

Proto se zastupitelstvo obce v roce 2008 rozhodlo pro výměnu. Při této příležitosti byla uspořádána veřejná sbírka na výrobu nového zvonu a jeho mechanismu. V této sbírce bylo od občanů a rodáků Bořenovic vybráno 81 000,-. Od sponzorů a ostatních dárců byla vybrána částka 45 050,- .

Nový zvon dostal jméno Panna Marie Svatohostýnská a byl vyroben v tradiční zvonařské dílně rodiny Dytrychových v Brodku u Přerova.

Vyrobena byl i nová zvonová stolice, kterou vyhotovil bořenovský stolař p. Miloslav Smékal.

V roce 2010 byla bořenovská zvonice po několikaletém snažení obecních zastupitelů prohlášena za kulturní památku. Za památku byla prohlášena na základě níže uvedených údajů, který nám poskytl Národní památkový ústav Kroměříž.

Popis věci a její historie a současný stav:

Jedná se o hranolovou stavbu čtvercového půdorysu přibližně 12 m vysokou. Sokl zvoničky barevně odlišen, pravoúhlý vchod do zvoničky se nachází na jihozápadní straně. Vstupní dveře byly pořízeny při stavebních úpravách na počátku 60. let 20. století. Přízemí je od zvonicového patra odděleno probíhající římsou (po třech stranách). Na západní straně je nad touto římsou vyhloubena mělká nika, v níž je umístěna reprodukce P. Marie Svatohostýnské. Zvonicové patro je prolomeno po jednom půlkruhově zaklenutém otevřeném okně z každé strany. Vyložená korunní římsa nese čtyřbokou jehlancovou střechu završenou dvouramenným kovovým křížem. Ve zvonicovém patru byla v létě letošního roku umístěna nová zvonová stolice a k pořízení zvonu. Zvonička je dnes bez dalšího vnitřního vybavení. Býval v ní umístěn dřevěný procesní kříž , který je uložen na Obecním úřadě. Dosud je používán při slavnostních průvodech i jiných významnějších událostech obce.

V obecní kronice je v podkapitole Úprava obce (s. 235) poznamenáno: „kvůli dokončování prací na budově MNV (dnešního Obecního úřadu) byla rovněž upravena zvonice před MNV.“ Podle podkladů, které jsou uloženy v archivu stavebního úřadu, obec požádala o možnost vypsání veřejné sbírky na opravu zvoničky a z těchto peněz byla pokryta zvonička pozinkovaným plechem. Tyto stavební úpravy významněji nezasáhly do hmoty stavby.

Obecní zvoničky začaly být budovány po vydání ohňového patentu Marií Terezií po 21.8.1751. Tento patent obsahoval nařízení zvonit, pokud vartýř vidí požár, a mít zvonek v každé obci (k dalším bodům patřilo také mít na návsi rybníček aj.). V následujících desetiletích byly zvoničky stavěny velmi variabilně (pokud se týká rozměrů, použitého materiálu), záleželo však také na majetkových možnostech vrchnosti. Pro liknavý přístup vrchnosti s naplňováním tohoto patentu došlo po 35 letech za vlády Josefa II. k jeho zpřísnění 24.1.1787.

Podle zpřístupněných historických map na internetu, lze prokázat, že zvonička byla postavena v prvním období po vydání ohňového patentu. Je zaznačena na mapě 1. vojenského mapování (které probíhalo od r. 1763) i na císařských otiscích stabilního katastru (1830).

Odborné odůvodnění návrhu:

Územní komise NPÚ ÚOP v Kroměříži pro prohlašování věcí za kulturní památku, která zasedala dne 5. 12. 2008, doporučila k prohlášení zděnou zvoničku umístěnou na návsi před Obecním úřadem v Bořenovicích, se zdůvodněním, že se jedná o jednu z prokazatelně nejstarších dochovaných obecních zvoniček ve Zlínském kraji, která vznikla brzy po vydání ohňového patentu Marií Terezií. Svou polohou dominuje prostoru návsi a je důležitým urbanistickým prvkem návsi obce. Jednoznačně naplňuje požadovaná kritéria kladená na kulturní památku: obecní zvonička v Bořenovicích je významným dokladem historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti. Vyjímečnost dokazuje i to, že ve Zlínském kraji ÚSKP ČR tento typ jednoduché zděné zvoničky eviduje pouze v Kudlovicích (okr. Uherské Hradiště) a Troubkách (okr. Kroměříž), pokud jsou zapsány zvoničky, jedná se o typ roubených zvoniček typických pro Zlínsko a Vsetínsko (Rudimov, Střelná, Lužná, Dolní Bečva atd.).

"Zvon symbolizuje srdce a dokud srdce tluče tak to znamená, že žijeme a proto určitě všichni chceme, aby náš zvon tloukl a naše malá obec žila a rozvíjela se..."

BOŘENOVSKÝ MLÝN, KTERÝ UŽ V BOŘENOVICÍCH NESTOJÍ

Dřevěný větrný mlýn tzv. německého (sloupového, beraního) typu byl v Bořenovicích postaven v roce 1795 na vyvýšeném místě zvaném Na kopcách, pč. 43, kóta 303 m, západně od silnice Holešov – Prusinovice v trati, kde se v minulosti nacházelo staré hradiště.

Na pevném podstavci – dřevěném kříži – je vzepřen silný sloup opatřený ve výši prvního podlaží dvěma silnými trámy. Ve výši druhého podlaží jeden trám kolmo na dva trámy dole. Trámy nesou dřevěnou konstrukci „klece“, stěny mlýna, která je celá opatřena dřevěnými deskami. Krov mlýna je sedlový, krytý šindelem, uprostřed horní části konstrukce je vsazen „val“ se čtyřmi křídly, na valu je velké ozubené dřevěné kolo, jež převodem otáčelo mlýnskými kameny; patra uvnitř byla spojena dřevěnými schody.

Tento větrný mlýn (větřák), který až do roku 1976 stál na kopci východně od obce, kde jako poslední mlynář pracoval František Sklenář, je velmi vzácnou nemovitou kulturní památkou. Je to doklad lidové užitkové stavby vyskytující se již ojediněle, výrazný svým umístěním. Větrný mlýn si nechal postavit mlynář František Hlobil ze Žeranovic.

Stavební plochu prodala obec Františku Hlobilovi na obecním pastvisku Horní trávník se 6 měřicemi pole za 60 zlatých. Roku 1875 byl stále mlýn v provozu.

Roku 1891 byl vyvrácen vichřicí a pak znovu postaven a znovu zprovozněn. Bořenovský větrný mlýn měl půdorysné rozměry 5,9 x 5,9 m, výšku 11,2 m. Větrné kolo mělo průměr 14,8 m, plocha jednoho křídla byla 6,5 m2. Palečné kolo mělo 96 palců průměr 3,3 m. Céví mělo průměr 40 cm a místo na 10 zubů. Ve mlýně bylo jedno složení o průměru kamenů 1,2 m a výškách 20 a 17 cm. Šalanda byla umístěna uvnitř a v roce 1891 zrušena. Pultová stříška nad schůdky byla kryta slámou, sedlová střecha s valbičkami vpředu i vzadu. Ve vzdálenosti 30 m od mlýna bylo postaveno obytné stavení, které stojí dodnes a 16 m hluboká studna.

Majitelem Bořenovského mlýna byl od roku 1928 František Sklenář.

V roce 1932 chtěl mlynář František Sklenář ukončit živnost a mlýn zrušit. To mu ale nedovolil památkový ústav v Brně, a tak pan Sklenář pokračoval v mletí. Po druhé světové válce od roku 1945 mlýn už jen chátral.

V roce 1977 byl rozpadlý větrný mlýn přemístěn do nově vznikajícího skanzenu Souboru lidových staveb v Rymicích, který je ve správě Muzea Kroměřížska a v letní sezóně je otevřen veřejnosti.

Škola

Z dochovaných písemných záznamů je zřejmé, že v minulosti děti z Bořenovic vždy chodily do školy do sousedních Tučap. V roce 1887 mělo dojít k rozšíření tučapské školy na dvojtřídní. Bořenovský starosta Jan Konečný občanům navrhl, aby si postavili školu vlastní a ušetřili svým dětem chození do Tučap. Cesta byla nezpevněná, namáhavá, v zimě často zavátá sněhem a zejména pro malé děti nebezpečná. Tato myšlenka se ujala a občané se začali zajímat o zřízení vlastní školy.

Okresní školní radou bylo provedeno odškolení obce od Tučap a povoleno zřídit si jednotřídní školní expozituru v Bořenovicích.

Občané začali dělat a pálit cihly, vozit a připravovat stavební materiál na zakoupený pozemek. Stavba se započala na jaře 1897. Prováděl ji stavitel Drahuš z Kroměříže. Ještě téhož roku dne 1. září byla připravena, včetně vnitřního zařízení, k zahájení vyučování. Celkový náklad na stavbu činil přes 7 000 zlatých. Učební pomůcky byly objednány v Praze a vyžádaly si přes 100 zl. Na školní knihovnu bylo sbírkami sebráno 8 zl. 54 kr. a knih zakoupeno za 5 zlatých 94 krejcarů.

Tak byla založena škola ku prospěchu obce a jejich nejmenších dětí. Prvním dočasným správcem školy byl ustanoven Ladislav Petržela, nar. 1873 v Tištíně, okres Prostějov, který předtím učil jako pomocník učitele v Loukově. Působil zde dlouhých 31 let. Občané mu vycházeli vstříc a někteří mu poskytli i částečnou podporu do zařízení malého hospodářství, nezbytného tenkrát při každé škole.

V květnu roku 1899 podala obec Bořenovice žádost o odškolení od Tučap a přeměnu dosavadní expozitury na samostatnou školu. Žádosti bylo vyhověno v sezení zemské školní rady dne 20. 4. 1900 a dnem 1. září 1900 vstupuje tato škola do řady samostatných škol obecných.

Prvními členy místní školní rady byli zvoleni předseda František Kundera a Josef Šenkyřík. Za jejich náhradníky Václav Přívara a Josef Novák. Na jaře roku 1904 byla zřízena ovocná školka „Na hřádkách“. V té době byly pořádány tak zvané „stromkové slavnosti“. První byla 20. dubna 1909. Děti šly v průvodu, nesly stromky a pracovní nářadí a vysadily 9 štěpů jabloňových, 1 vlašský ořech a 400 akátů. Další rok bylo vysázeno 7 štěpů hrušňových ze školky velkostatku v Lukově.

Škola byla v této době málo dotována finančními prostředky. Proto jí čas od času poskytovali finanční pomoc záložny, různé spolky, jednotlivci a sbírkami získávala prostředky na pomůcky a knihy.

Správce školy si však pochvaloval, že rodiče žáků mají pro školu pochopení, přejí jí, a děti že rády do ní chodí. 15. září 1903 podala místní školní rada žádost o zavedení vyučování ženských ručních prací a byla zemskou školní radou příznivě vyřízena.

Do stavu plného rozkvětu školy však zasáhla první světová válka. V druhé polovině května

1915 odešel i správce školy Ladislav Petržela na vojenské cvičení do Brna a později byl přeložen do St. Pölten v Dol. Rakousích. Vyučování převzal učitel Inocenc Zacpal z Prusinovic, jako prozatímní správce školy. Vyučoval v pondělí, středu a sobotu v Bořenovicích a v úterý, čtvrtek a pátek v Prusinovicích. Ve školním roce 1915–16 jej zastupoval učitel Jaroslav Svitavský, který učil tři dny v Bořenovicích a tři dny v Pacetlukách. Od prosince měly však bořenovské děti opět pravidelné vyučování a do školy docházel učitel Karel Bednařík, prozatímní správce školy v Holešově.

22. března 1916 je ve škole opět její řádný správce Ladislav Petržela, který byl pro nemoc propuštěn domů a ujal se výuky dětí. Po dobu 1. světové války velmi stoupla absence dětí ve školním vyučování. Schopní muži z obce museli narukovat a odrostlejší mládež musela pracovat na polích pro nedostatek pracovních sil. To mělo samozřejmě velký vliv na celkový prospěch žáků, který se přirozeně zhoršil.

Koncem války se docházka a prospěch opět zlepšily a po válce se dostaly do normálních kolejí.

28. října 1918 poprvé zavlál na školní budově prapor v národních barvách a zvěstoval občanům, že národ se stal svým svrchovaným pánem a svrhl cizí rakouské panství. Na počest této skutečnosti byla o Velikonocích roku 1919 na návsi u zvonice vysazena lípa Svobody.

10. září 1922 oslavila škola 25 let školy a 25 let působení správce školy v obci Bořenovicích. Velký průvod občanů, hostů a bývalých žáků školy, družičky, obecní zastupitelstvo se starostou Františkem Kunderou, přišel ke škole a odvedl jubilanta na slavnost. Po projevu starosty obdržel správce školy Ladislav Petržela diplom čestného občanství obce a členové spolku „Třebízský“ mu předali velký obraz „Hus před koncilem“. Následovaly další projevy, básně a členové již uvedeného spolku sehráli divadelní hru „Václav Hrobčický z Hrobčic“.

V roce 1928 po 31letém působení odchází Ladislav Petržela na vlastní žádost na místo ředitele pětitřídní školy do Chvalčovy Lhoty. Jak sám písemně vyznal ve školní kronice, uzavřel tím nejdelší kapitolu svého života. Srostl s touto vesničkou a jejími obyvateli a vychoval zde necelé dvě generace. Jako učitel musel při odchodu ocenit, že zde žijí hodní a spořádaní, pracovití lidé, kteří si váží školy a umějí ocenit práci učitele. Své nástupce žádá, aby naslouchali hlasu zdejšího lidu, učili jej svornosti, lásce a svědomitě vychovávali své děti.

Jistě jsou to slova, jež ctí vesnice a obyvatele mírou největší. Na rozloučenou s ním uspořádali vděční občané 15. 8. 1928 slavnost za účasti téměř celé obce a řady hostů. V podzimních měsících roku 1930 byly přistavěny ke škole nové záchody a kabinet. Stavbu provedl zednický mistr Šimerda z Kostelce s místními zedníky za 16 000 Kč. V září roku 1931 dochází ve škole k významné změně. Budova je elektrifikována, má 7 světel a 5 z nich dodala provádějící elektrárna bezplatně, jako dar škole. Tato skutečnost měla vliv na modernizaci vyučování. Umožnila zejména poslech školního rozhlasu. Rozhlasový přijímač půjčoval řídící učitel.

V dalších letech pak dochází v naší republice k velké hospodářské krizi. Ta se přirozeně odráží i v práci školy. Školní kronika k tomu říká, že nedostatkem dobré stravy a v důsledku podvýživy dochází ke snížení chápavosti dětí při vyučování. Jde zejména o děti dělníků, kteří jsou téměř po celý rok bez práce. Pomoc pro děti žádná, protože školní rozpočet nemá prostředky. Rok od roku je snižován. V roce 1934 bylo škrtnuto 1 900 Kčs, a to na tuto dobu bylo na jednotřídku skutečně velmi mnoho. V těchto letech jsou prováděny jen nejnutnější udržovací práce, aby byl zajištěn chod školy a není možno školu vybavovat tak, aby odpovídala moderním požadavkům učebních osnov. Každoročně jsou prováděny vánoční nadílky, při nichž nejchudobnější děti z obce dostávají to nejpotřebnější – punčochy, prádlo či kousek nějaké té dobroty na vánoční svátky, případně školní potřeby. Při nadílkách jsou pořádány besídky a scénky, které jsou vždy hojně navštíveny občany.

Školní výlety pro nedostatek finančních prostředků jsou převážně uskutečňovány jen jako pěší, k poznání okolí.

V roce 1940 je pořízen nový drátěný plot na betonovém podkladě před školou. V tomto roce je dán také příkaz zabalit kroniku školy, poněvadž nevyhovovala nacistickým mocipánům a bylo nařízeno vést kroniku novou.

V roce 1941 byla pořízena posunovací tabule a provedeno vymalování. Situace po finanční stránce se již lepší. Vánoční prázdniny tohoto školního roku se protáhly pro nedostatek uhlí od 19. prosince 1941 až do 5. března 1942. Od 10. února dostávali žáci domácí cvičení domů. Léta nacistické okupace jsou i v této malé škole těžká. Je zesílen tlak na vyučování německého jazyka. Děti se kulturně vyžívají hraním divadel, besídkami a podobnými akcemi.

Vánoční prázdniny ve školním roce 1944/45 trvaly opět celý měsíc a 20. 2. 1945 bylo vyučování znovu zastaveno pro výskyt skvrnitého tyfu, který přinesli do okresu příslušníci maďarské armády. Od 20. 3. 1945 bylo sice vyučování povoleno, ale nebylo topiva, a proto řídící učitel František Beránek vyučoval děti po dobu dvou měsíců doma v kuchyni. Od 30. 4. do 5. 5. 1945 zabralo třídu pro ubytování německé vojsko. V době necelých dvou týdnů se vystřídalo ve vesnici několik různých vojenských oddílů. Zabraly i téměř celý byt správce školy a na půdě měli telefonní zařízení. Ve školním dvoře stávala vojenská kuchyně a dvůr byl doslova přeplněn auty a ostatními vozidly.

V roce 1945 byl ve škole vlastivědný koutek. Pro případ návštěvy německého školního inspektora byly v něm mezi jiným děti seznamovány s obrazy nacistických pohlavárů Hitlera, Göringa, Goebelse, Franka a dalších. Děti, když je nepoznaly na chodbě, o nich říkaly, že všichni jsou stejné „potvory“. Obrazy věšely hlavou dolů a jiným způsobem se je snažily ponížit a zesměšnit.

Po osvobození naší vlasti nastává ve škole skutečný obrat k lepšímu. I po stránce oprav a vybavení školy je na každém kroku vidět změny. Škola dostává z Fondu národní obnovy dvoulampový radiopřijímač po Němcích, podává se třikrát týdně dětem kakao. V roce 1947 procházejí všechny děti zdarma zdravotními prohlídkami. Poprvé jsou jejich výsledky zapsány do zdravotních záznamů.

V roce 1948 je vydán nový školský zákon o jednotné škole a tím je splněn dávný sen učitelstva. Naplnil se jím odkaz učitele národů J. A. Komenského škola se stává dílnou lidskosti. „Neboť nejen dítky bohatých a vznešených sluší ke škole přidržovati, nýbrž všechny a jednostejně, urozené i neurozené, bohaté i chudé, hochy i dívky, ve městech i městečkách, vesnicích i dědinách, a to z toho důvodu, že ti, kdo se narodili, lidmi se narodili, s tím hlavním cílem, aby lidmi zůstali!“. Byl zakoupen 16 mm projektor pro němý film zn. Jubilar za 9 650 Kčs z výtěžků školních besídek a byly promítány kulturně výchovné filmy. Dále bylo přízeno i loutkové divadélko pro potěšení velkých i malých dětí.

U příležitosti padesátého výročí vzniku školy byly provedeny i významnější opravy nákladem 100 000 Kčs, a to výměna oken, oprava krytiny, štítů, omítky, obílení, přistavěna prostorná veranda, zakoupeny nové lavice, katedra a tabule. Název „obecná“ škola se změnil na „národní“.

V Roce 1956 dostala škola od místního zemědělského družstva políčko pro pokusné pěstování zemědělských plodin a zeleniny. O rok později bylo pořízeno různé zařízení pro ruční práce a polytechnickou výchovu.

Po stavební stránce byl v těchto letech postaven při škole smetník (místo na uložení odpadu ze školy), snížen strop v kuchyni bytu, provedeny nátěry oken a dveří. V roce 1960 byla pokryta plechem hospodářská budova, postaven nový drátěný plot na betonových sochách, dodaných zemědělským družstvem. V roce 1966 byla pokryta střecha školy plechem a tím dána základní podmínka další údržby budovy. Kladem bylo, že všechny práce byly prováděny za velké brigádnické pomoci rodičů a přátel školy. V roce 1971/72 měla učitelská knihovna 262 svazků, žákovská 169 svazků, škola měla nový radiopřijímač, televizor a diaprojektor. Ve škole pracovala pionýrská organizace. Zajišťovala kulturní vložky na různé slavnosti a besídky v obci. Děti sehrály mnoho divadelních představení a různým způsobem obohacovaly kulturní život obce. Každoročně byly ve spolupráci s rodiči pořádány školní výlety a zájezdy do různých míst naší vlasti a děti si obohacují své znalosti.

V posledních 19 letech zde působil a vykonal kus záslužné práce správce školy Jaroslav Kubík, narozený roku 1910. Jaroslav Kubík pracoval také jako funkcionář obecního výboru, osvětové besedy a byl také kronikářem obce.

Všem učitelům, kteří zde působili, patří prosté a upřímné poděkování. Jsou a budou vždy vzpomínáni s láskou a úctou. Svou prací splnili do posledního písmene, že tato, třebas malá, jednotřídní škola se stala pro absolventy skutečným základem života.

Přehled počtu žáků a učitelů, kteří ve škole působili:

školní rok	žáků		z toho				správce školy			učitel učitelka
	celk.		chlapců a děvčat							ručních prací
1897/98	24		14		10		L Petržela			– –
1898/99	23		14		9		-\|\|-			– –
1899/00	31		14		17		-\|\|-			– –
1900/01	35		17		18		-\|\|-			– –
1901/02	39		19		20		-\|\|-			– –
1902/03	37		19		18		-\|\|-			– –
1903/04	41		18		23		-\|\|-			– –
1904/05	47		26		21		-\|\|-			A. Březíková –
1905/06	48		25		23		-\|\|-			A. Březíková –
1906/07	52		29		23		-\|\|-			Vinc. Očadlíková –
1907/08	51		29		22		-\|\|-			Vinc. Očadlíková –
1908/09	44		26		18		-\|\|-			Vinc. Očadlíková O. Josková
1909/10	54		29		25		-\|\|-			O. Josková –
1910/11	65		33		32		-\|\|-			O. Josková –
1911/12	59		31		28		-\|\|-			O. Josková –
1912/13	54		28		26		-\|\|-			O. Josková –
1913/14	65		36		29		-\|\|-			O. Josková M. Kopřivová
1914/15	68		39		29		-\|\|-			Inon. Zacpal O. Josková
1915/16	74		44		30		K. Bednařík			J. Svitavský Josková,Kopřivová
1916/17	81		51		30		L. Petržela			K. Bednařík			-\|\|-
1917/18	79		48		31		-\|\|-			M. Kopřivová			–
1918/19	70		45		25		-\|\|-			-\|\|-			–
1919/20	69		42		27		-\|\|-			-\|\|-			–
1920/21	70		37		33		-\|\|-			-\|\|-			–
1921/22	63		33		30		-\|\|-			-\|\|-			–
1922/23	60		32		28		-\|\|-			-\|\|-			–
1923/24	57		28		29		-\|\|-			-\|\|-			F. Nášelová
1924/25	47		23		24		-\|\|-			A. Pilecká			-\|\|-
1925/26	42		26		16		-\|\|-			F. Nášelová			–
1926/27	37		22		15		-\|\|-			-\|\|-			–
1927/28	26		16		10		-\|\|-			-\|\|-			–
1928/29	23		14		9		B. Buček			-\|\|-			–
1929/30	21		12		9		J. Vičík			F. Krčmářová			–
1930/31	22		11		11		-\|\|-			-\|\|-			B. Staňková
1931/32	22		16		16		-\|\|-			B. Staňková			–
1932/33	36		16		20		-\|\|-			T. Konečná			–
1933/34	40		21		19		-\|\|-			-\|\|-			–
1934/35	43		23		20		-\|\|-			-\|\|-			A. Zaoralová
1935/36	40		22		18		V. Cholasta			-\|\|-			–
1936/37	38		19		19		V. Cholasta			M. Složilová			F. Nopová
1937/38	37		20		17		L. Schnabl			F. Nopová			–
1938/39	42		23		19		F. Beránek			-\|\|-			K. Kadlčíková
1939/40	34		19		15		-\|\|-			A. Konečná			-\|\|-
1940/41	37		21		16		-\|\|-			M. Helsnerová			–
1941/42	33		19		14		-\|\|-			K. Kadlčíková			–
1942/43	38		19		19		-\|\|-			M. Zlámalová			–
1943/44	41		20		21		-\|\|-			J. Vlachová			J. Hlaváčová
1944/45	45		22		23		-\|\|-			J. Dobiášová			V. Herodková
1945/46	31		16		15		-\|\|-			B. Daněk			-\|\|-
1946/47	26		13		13		B. Daněk			V. Zouharová			–
1947/48		25		13		12			-\|\|-		-\|\|-	–
1948/49		24		12		12			-\|\|-		-\|\|-	–
1949/50		21		12		9			-\|\|-		M. Štěpánová	–
1950/51		22		11		11			A. Foukalová		–	–
1951/52		23		14		9			-\|\|-		–	–
1952/53		26		13		13			J. Kubík		–	–
1953/54		31		16		15			-\|\|-		–	–
1954/55		34		19		15			-\|\|-		–	–
1955/56		31		17		14			-\|\|-		–	–
1956/57		29		18		11			-\|\|-		–	–
1957/58		23		15		8			-\|\|-		–	–
1958/59		23		14		9			-\|\|-		–	–
1959/60		20		11		9			-\|\|-		–	–
1960/61		20		9		11			-\|\|-		–	–
1961/62		20		9		11			-\|\|-		–	–
1962/63		21		10		11			-\|\|-		–	–
1963/64		15		7		8			-\|\|-		–	–
1964/65		14		7		7			-\|\|-		–	–
1965/66		22		12		10			-\|\|-		–	–
1966/67		24		13		11			-\|\|-		–	–
1967/68		26		16		10			-\|\|-		–	–
1968/69		26		15		11			-\|\|-		–	–
1969/70		31		17		14			-\|\|-		–	–
1970/71		19		9		10			-\|\|-		–	–
1971/72		16		7		9		E. Zhybalová			–	–
1972/73		12		4		8		E. Zhybalová			–	–
1973/74		11		4		7		J. Piskačová			–	–

1974 – žáci potom přešli na 3. ZŠ Kráčiny a z bývalé školy se stala kulturní místnost, kde se promítaly filmy a byl tam i ping-pongový stůl, kde se hrály turnaje ve stolním tenise

1982 – škola prodaná občanu Hynku Foukalovi

2018 – škola byla na základě špatné statiky budovy zbourána a na jejím místě by měly vyrůst dva bytové domy i pro občany Bořenovic

Fotogalerie